středa 6. ledna 2016

Člověk je líný, ale dobrý

Vždy potřebuji alespoň trochu zdeptat, abych se na svět mohla znovu podívat o něco růžověji. Jako optimistu a snílka mě nejvíce zmáhají ty okamžiky, kdy přestávám vidět světlo. Kdy se rozčílím a dělám ukvapené závěry. Kdy zobecňuji a házím na svět špínu. Díky tomu však ty špatné emoce odstraním ze své duše a můžu si dál žít svůj krásný, idealistický život.
Včera jsem se rozčílila kvůli konvencím. Jak člověk řeší jen to, aby zapadl do společnosti, aby nevyčníval, aby dobře vypadal, místo toho, aby se řešily skutečné problémy. Normálně mi přijde zbytečné se nad tím rozčilovat, protože rozzlobením konvence neodstraním. Ani tlacháním. I tak jsem to ale udělala a přemýšlela nad zbytečným. 
Hned druhý den jsem ale získala zpátky svou energii. Viděla jsem lidi, co pomáhají, co šíří lásku a dobro, viděla jsem soucit a odvážné činy. Moc mi to zvedlo náladu. A nejvíc mi byla zvednuta dnes v podvečer.
Ve škole jsem se přihlásila na předčítání knih seniorům v pečovatelském domě. Těšila jsem se, jak každé pondělí a pátek udělám něco hezkého a poznám krásné lidi, kteří snad budou mít radost z toho, že jim někdo čte zajímavý příběh. Jsem na to přihlášená už pár měsíců, ale dostala jsem se tam zatím pouze jednou jedinkrát.
Proto jsem se byla zeptat, jak často to předčítání vlastně je, že na mě stále nevyšla řada. A nemohlo mi udělat větší radost slyšet právě tato slova: "Když vás se přihlásilo strašně moc!"
Nemohla jsem uvěřit, že se nás přihlásilo tolik. Tolik zájemců a dobrovolníků, kteří obětují hodinu svého času pro to, aby mohli kvůli neznámým lidem namáhat své hlasivky. Nebo vlastně tolik dobrých duší, kteří chtějí udělat něco milého, co vlastně ani nebolí.
Došla jsem díky tomu k tomuto závěru. Lidé jsou sice líní, ale pomáhat chtějí. A řadím mezi ně i sebe. Už dlouho jsem chtěla předčítat v pečovatelském domě, ale styděla jsem se tam jít zeptat. Bála jsem se a pokaždé jsem si našla výmluvu, abych si nic nevyčítala. Byla jsem zkrátka líná. Jakmile však ve škole vyvěsili plakát, ve kterém se ptali po zájemcích, přihlásila jsem se do minuty po tom, co jsem vývěsku přečetla. 
Je možná škoda, že neumíme projevit vlastní iniciativu, ale je skvělé, že se dokážeme chytnout iniciativy druhého. Je úžasné, že chceme pomáhat, jakmile nám k tomu někdo aspoň trochu vystele cestičku. Není to to nejideálnější řešení, ale je to bezvadná cesta. Výsledek za to určitě stojí.
Pozitivní mi na tom přijde i to, že to dle mého názoru mnohem více lidí nakopne do další dobrovolnické služby, na kterou se přihlásí už ne přes školu, ale přímo v pečovatelském domě. Alespoň já se na to chystám příští školní rok, až nám tato čtecí akce skončí. Poznala jsem tamní prostředí, tamní personál, vím, kde to najdu a co mě může čekat. Stačí tato zkušenost a spoustě lidem to otevře dveře dál. Nebo si spíš uvědomí, že si takové dveře můžou otevřít sami, nesmí se ale bát.
Život je z velké části hlavně o šancích, které se rozhodneme chytit za pačesy, nebo které necháme být. Obě rozhodnutí nás v životech někam zavedou. Chycené šance, a to i ty, co nedopadnou zrovna dobře, nás přeci jenom zavedou o trochu dál. 

Žádné komentáře:

Okomentovat