středa 30. prosince 2015

Na procházce do kravína

Kravín je pro mě hodně zvláštní místo, protože právě tam se začalo formovat moje velké životní rozhodnutí. Proto se tam ráda vracím - svým způsobem. Připomíná mi to mou volbu a proč jsem se pro ni rozhodla. 

Dnes byl výjimečně krásný den. Poslední dny si užívám jeden jako druhý, protože se nemusím brodit kupou sněhu, ale mohu si užívat krásného sluníčka, které mě hřeje do zad, zatímco našlapávám na zmrzlá stébla trávy. Miluji tuto zimu, jen mi je líto vlekařů a vášnivých lyžařů.
Nemohla jsem být celý den zavřená doma, tak jsem šla na procházku. Nejdřív jsem se podívala do krmítka, zda mají ptáčci dostatek zrníček. S povzdechem jsem zjistila, že za poslední dny jsem nemusela přisypávat, protože se žádní ptáci neukázali. Krmítko zelo prázdnotou, zato zrní tam bylo dostatek. Potom jsem šla vyhodit odpadky a nakonec jsem se prohrabávala dílnou, abych našla starou síťku proti okusu na svůj stromek. S hrůzou jsem zjistila, že si na něm pochutnával nějaký králík. Nerada bych tomu tvorečkovi upírala dobrou kůru, ale zároveň nehodlám ohrožovat tak mladý stromek, který by tím ztratil svoje právo na zdravý vývoj. Tak jsem ho obalila síťkou a doufala, že si králík najde jinou oběť.
Prohlédla jsem si rybník. Žádná známka života. Vydala jsem se přes louku za sluncem. Vyšla jsem na nedaleký kopeček a hleděla do dálky. Uvědomila jsem si, v jak krásné zemi žiji a obvzlášť v jak krásném kraji. Všude kolem malebné kopce, mezi které jsou vsazeny drobné vesničky. Slunce nad hlavou, slunce v duši. Pak jsem spatřila kravín, který seděl na kopci přes silnici. V té chvíli jsem věděla, kam půjdu.
Byla jsem tam několikrát. Před rozhodnutím i během. Pokaždé jsem věděla, co uvidím, ale chtěla jsem to vidět znovu. Chtěla jsem je pozdravit, politovat, pobrečet si nad svou neschopností a nespravdlností ve světě a odejít.

Jakmile jsem k nim přistoupila, začalo se ozývat všemožné poposedávání. Všechny vstaly a otočily se mým směrem. Přiblížily se a nakonec začaly prostrkávat hlavu ohradou. Kolena, bříška, ocasy - vše od hnoje. Přestala jsem vnímat tyto vady na kráse a pohlédla jsem jim do očí.  To už se jich ke kraji nahrnulo celé množství a všechny mne pozorovaly. Ty, co stály vzadu nebo ve vedlejší budově, začaly bučet. Byly zrovna tak zvědavé, ale vidět mě nemohly.
Přistoupila jsem k nim blíže a natáhla ruku. Bázlivě se odtáhly, ale jedna si mě pomaloučku, polehoučku očichala. Ukázala zuby, vystrčila jazyk, ale to už jsem ucukla já. Chtěla jsem ji podrbat, ale oslintaná jsem být nechtěla. Pohladit se ale nenechala, pokud by to neznamenalo strčit jí dlaň do tlamy.

Vzpomněla jsem si na telata, která jsem tam na začátku roku viděla. Bylo to na jaře, možná v létě, sama už ani nevím, jestli to nebylo rok předtím. Ta se pohladit nechala, ale stejně nejvíce toužila po tom, aby moje ruka skončila v jejich ústech. Nejdřív mi žužlala prsty, pak celou dlaň a za chvíli i kus předloktí. Sála jako o život a v jejich očích se odrážel smutek, že žádné mléko nenašla. Sát ale nepřestávala. Přišlo mi to legrační, ale chtělo se mi brečet. To, že vám tele žužlá ruku, je komické, ale důvod, proč vám ji žužlá, už tak komický není.

Velké krávě jsem se ovšem svou ruku věnovat bála. Bylo mi jich však líto ještě víc.
Určitě jim nebyla zima, na to jich pod střechou bylo příliš mnoho. Přemýšlela jsem ale, kdy se dostanou ven. Jestli se vůbec dostanou ven. A jestli někdy venku na pastvě byly. V okolí kravína se nepásly. Neviděla jsem je tam, nemyslím si, že se tam normálně pasou. A netuším, zda je na pastvu převážejí někam jinam. Modlila jsem se, aby ano, ale bohužel nevím.
Viděla jsem smutek v jejich očích. Nevím, zda jim vadí, že jich tam je tolik. Nevím, zda jim přijde, že mají málo místa. Třeba je to pro ně v zimě takto nejvýhodnější, aby udržely stálou teplotu okolí. I tak mě ale znepokojovala myšlenka, že jsou takto zavřené nejenom v zimě, ale i po zbytek roku.
Tak zvědavé, tolik toužily po dotyku, po kontaktu. Nebo po jídle? Tak žádostivě na mě koukaly a já nevěděla, co pro ně udělat. Nakrmit je? Neměla jsem čím a nevěděla jsem čím. Pustit je ven? Nedostala bych je sama na vhodnou louku, nedokázala bych je sama odvést ani uhlídat ani jsem nevěděla, zda by jim to neuškodilo. Pohladit a politovat? Ano, to jsem mohla. Nejíst je? I to můžu. Nepodporovat jejich utrpení? I to je možné, i to zvládnu.
Běžte někdy do kravína a pohlédněte do těch očí. Stačí otevřít ty vaše a snad pochopíte, o co se tu snažíme. Jde pouze o soucit. Bez soucitu nepochopíte, proč to všechno děláme a vegetariánství vám nadále bude připadat jako zbytečný vrtoch beze smyslu. 

Přeji vám šťastný nový rok plný správných rozhodnutí!

Žádné komentáře:

Okomentovat